Le Castella je malá vesnice na jónském pobřeží, jejíž dominantou je aragonská pevnost postavená na drobném skalním ostrůvku spojeném s pevninou jen úzkým pruhem písku. Území bylo osídlené už ve 4. století před naším letopočtem, ale dnešní podoba hradu pochází z přestaveb za vlády aragonské dynastie, kdy pevnost sloužila jako strategický bod chránící pobřeží proti nájezdům z moře. Ve středověku patřilo území postupně různým šlechtickým rodům a přímo tu se odehrála i takzvaná bitva o Le Castella.

Pevnost i celé okolí opakovaně čelily nájezdům osmanských pirátů — v roce 1536 ji napadl proslulý korzár Hayreddin Barbarossa, který při útoku zajal místního muže Giovanniho Dionigiho Galeniho, jenž později jako Uluç Ali Paşa vystoupal na vrchol osmanského námořnictva a stal se jedním z nejobávanějších admirálů své doby. Dnes je pevnost volně přístupná a stojí přímo na pláži s jemným pískem a tyrkysovou vodou, takže se dá kombinovat prohlídka historie s odpolednem u moře. Nejkrásnější bývá Le Castella při západu slunce, kdy siluetu hradu na obzoru fotí desítky návštěvníků z celého pobřeží.

Pentedattilo je jedno z nejfotografovanějších míst celé Kalábrie — opuštěná vesnice postavená na úbočí hory Monte Calvario, jejíž pět skalních výběžků připomíná roztažené prsty ruky (řecky penta dattylos, "pět prstů"). Založili ji řečtí kolonisté z města Chalkis v roce 640 před naším letopočtem, a po staletí sloužila jako běžné obydlené městečko na strategickém místě nad údolím, kontrolující obchodní cesty mezi pobřežím a vnitrozemím.

Osudným se vesnici stalo zemětřesení v roce 1783, které způsobilo rozsáhlé škody a spustilo postupné vylidňování — mnoho obyvatel se přestěhovalo do bezpečnějších míst v okolí a vesnice postupně chátrala. Dnes tu žije jen hrstka obyvatel a většina kamenných domů zůstává v ruinách, což z Pentedattila dělá jedno z nejatmosféričtějších míst v regionu — zvlášť za soumraku, kdy světlo dopadá na zbytky zdí a vytváří dojem zastaveného času. V létě se v opuštěných uličkách příležitostně konají i divadelní představení a hudební festivaly, které na chvíli vrací vesnici zpátky k životu.

Reggio Calabria leží na samém úzkém hrdle Messinské úžiny, odkud je v jasném počasí vidět siluetu Sicílie na druhé straně vody. Archeologické muzeum Magna Grecia tu uchovává jedny z nejvýznamnějších řeckých bronzových soch na světě — takzvané bronzy z Riace, dva starořecké válečníky vysoké skoro dva metry, objevené potápěčem náhodou v moři u pobřeží v srpnu 1972. Sochy pocházejí z 5. století před naším letopočtem a jejich přesný původ ani totožnost zobrazených mužů se dodnes nepodařilo s jistotou určit.

Kromě bronzů muzeum ukazuje i další nálezy antické Magna Graecie — starověké řecké kolonizace jižní Itálie, po které Kalábrie zdědila značnou část svého kulturního dědictví. Podél mořské promenády Reggio Calabria, kterou italský básník Gabriele D'Annunzio kdysi nazval "nejkrásnějším kilometrem Itálie", vedou procházky s výhledem přímo na sicilské pobřeží.

Národní park Aspromonte pokrývá jižní výběžek Kalábrie a jeho nejvyšší vrchol Montalto dosahuje výšky 1 956 metrů — necelou hodinu jízdy od pláží Tyrhénského moře. Hory jsou porostlé hustými lesy z buku, jedle a kaštanu a vede jimi síť značených turistických tras i pro méně zkušené výletníky. Region tak patří k mála místům v Itálii, kde lze v jednom dni kombinovat koupání v moři s horskou túrou v nadmořské výšce, kde už bývá citelně chladněji než na pobřeží.

Severněji leží druhý velký park regionu, Parco Nazionale della Sila, založený v roce 1968 na ochranu více než 16 tisíc hektarů divoké přírody. Náhorní plošiny dosahují výšky až 2 000 metrů a ukrývají jeden z posledních zbytků evropského pralesa, kde dodnes žijí i vlci. Park je protkaný značenými okruhy vedoucími kolem horských jezer, ideálními na celodenní výlet mimo horké pobřeží — a na rozdíl od strmého Aspromonte má spíš mírné náhorní plošiny vhodné i pro rodiny s dětmi.